Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 03.11.2017 17:18:57 

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí

Akce roku 2009
Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí
 
12. leden


Poprvé v letošním roce se 12. ledna na své pravidelné schůzce sešlo v loveckém zámečku Pachtů z Rájova 23 členů i nečlenů Společnosti přátel historie města.  Na programu bylo téma  „Lemberské urbáře z počátku 17. století“. Bohužel z důvodu nemoci přednášejícího Mgr. Martina Aschenbrennera se tato přednáška nemohla uskutečnit a všem, kteří měli zájem o toto téma a přišli na přednášku se tímto ještě jednou omlouváme. Přednášku pana Aschenbrennera brzy zařadíme do našeho progamu. A ještě odpověď na častý dotaz, který se týkal významu slova urbář. I když v úvodu přednášky byste se to jistě dozvěděli.

 URBÁŘ je úřední kniha – základní písemná pomůcka určená k evidenci vrchnostenských příjmů od poddaných, někdy i k podchycení zisku z vlastních hospodářských podniků vrchnosti. Urbáře zachycovaly předepsané peněžní a naturální dávky, odváděné poddanými zpravidla dvakrát ročně a robotní povinnosti. Urbáře se vyvíjely v českých zemích postupně, ale vždy v závislosti na hospodářské prosperitě velkostatku. Největší rozmach zaznamenaly v 16. století, kdy zároveň sloužily k popisu panství a udávaly směrná čísla, jichž měla dosahovat jednotlivá výrobní odvětví. V 17. a 18. století se urbáře dále zdokonalovaly a mnohdy obsahovaly i takové podrobnosti jako účetní výkazy, katastry apod. Svůj význam urbáře ztratily zánikem poddanství v roce 1848, ale pro historiky a badatelé zůstaly cennými prameny ke studiu dějin venkovského lidu (  urbáře uvádějí starobylé místní názvy, ve vsích jednotlivé usedlosti, jména majitelů, jejich pozemkovou držbu a rozsah vrchnostenských povinností ).

          Náhradního programu se tedy narychlo ujal předseda Společnosti pan Jaroslav Oplt a plných 90 minut poutavě vyprávěl o zajateckém válečném táboře v Jablonném z let 1914 – 1918 a o pobytu internované Ukrajinské brigády v Jablonném let 1919 – 1922. Vzhledem k lednovému článku pana Oplta ve Zpravodaji se o historii těchto táborů nebudu šířeji rozepisovat. Snad jen na závěr je dobré připomenou, že pro špatné podmínky, zranění a nemoci v těchto táborech zemřelo na několik desítek mužů a ti pak byli pohřbeni v nedalekém lesíku na Ladech. Zásluhou města Jablonné v Podještědí a za přispění Ministerstva obrany ČR se podařilo nákladem 2 mil. 543 tis. Kč hřbitov zrekonstruovat a vrátit pietnímu místu jeho původní ráz. Rekonstrukci provedla firma TORKRET – Zdeněk Bartoň s.r.o. z Benátek nad Jizerou a naší jednou vycházkovou akcí bude právě procházka na tento hřbitov. Dle dochované obrazové dokumentace některých našich členů Společnosti si budete moci sami  porovnat věrohodnost rekonstrukce.

                                              Za Radu Společnosti Renata Černá

 

9. únor

 

V pondělí 9. února se uskutečnila naše pravidelná schůzka. Tématem byla Historie československé finanční stráže se zaměřením na Lužické hory. Přednášejícím byl Ing. Jaroslav Beneš z Mladé Boleslavi, který je členem Československé obce legionářské Jednoty Mladá Boleslav a členem několika klubů vojenské historie. Pan Jaroslav Beneš se dlouhodobě věnuje studiu československé historie v období let 1918 až 1938, především pak výstavbě opevnění ve 30. letech minulého století a historii finanční stráže. Zároveň je autorem mnoha článků a publikací zaměřených na tuto oblast. Jelikož jde o zajímavé téma, které mělo být ještě doplněno i ukázkou výstroje a výzbroje finanční stráže a rovněž i prodejem publikací očekávali jsme větší účast než obvykle. 

Účast nás však nejen překvapila, ale i zaskočila. Sál loveckého zámečku doslova praskal ve švech a i když byly v rezervě i další židle, tak nestačily. Celkem se nás sešlo 56. Za celou dobu naší činnosti to byla naše nejvíce navštívená akce. Převažovali hosté nad domácími () a mohli jsme zde přivítat nejen členy ČsOL Jednoty Mladá Boleslav, ale pamětníky a dokonce i bývalé členy finanční stráže. Vzácným hostem byl i historik českolipského muzea Ladislav Smejkal.

Pan Jaroslav Beneš si připravil velice poutavou prezentaci v níž nás seznámil s celým vývojem finanční stráže od jejího vzniku roku 1842 až po její zánik roku 1949, kdy byla sloučena se Sborem národní bezpečnosti.  Po tomto historickém exkurzu přešel již na slibovanou oblast Lužických hor.

Své vyprávění doplnil spoustou obrázků a díky svým kolegům pak i ukázkou výstroje a výzbroje příslušníků finanční stráže.

  Fotografie z akce:  Jaroslav Slabý ZDE
                                          Jaroslav Beneš ZDE

                                                                                          Za Společnost Jaroslav Slabý

 

9. březen


Březnová schůzka naší Společnosti byla zaměřena na drobné památky a sešlo se 22 členů a 7 hostů. Přednášet přijeli členové občanského sdružení Drobné památky severních Čech – pan Miroslav Pröller (předseda sdružení) a pan BcA. Jan Fedorčák (restaurátor).

            Všechny přítomné přivítal předseda Společnosti Jaroslav Oplt a zvláště uvítal oba přednášející, kterým následně předal slovo.  

            Pan Pröller hned v úvodu  nastínil co si pod pojmem drobná památka představit a stručně představil i sdružení.  Mezi drobné sakrální památky řadíme kapličky, kříže, sochy, Boží muka, svaté obrázky, skalní reliéfy se sakrálním motivem apod, které jsou nezaměnitelnou součástí naší krajiny a velmi cennou ukázkou lidové umělecké tvorby. Vznikaly na místech neštěstí či naopak tam, kde došlo k nějakému šťastnému vyváznutí z pohromy či záchraně života, u důležitých cest a na křižovatkách, nebo jen z prosté víry v Boha. Při dokumentaci těchto památek, kterou pan Pröller od roku 1996 vykonává externě pro českolipské muzeum bylo zjištěno, že velká část je zničena či vážně poškozena, protože téměř 50 let o ně nikdo nepečoval a jejich ničení bylo minulým režimem tolerováno a přehlíženo. Na stavu památek se podepsalo i vysídlení původních obyvatel po II. světové válce, čímž úplně vymizel vztah obyvatel ke svému okolí a historická paměť, která se vztahovala k jednotlivým památkám, zcela zanikla. Dnes velice složitě pátráme po historii a významu jednotlivých památek, které nás obklopují. Velkým problémem posledních let jsou krádeže jednotlivých částí nebo přímo celých památek.

     Proto se vytvořil okruh lidí, kterým stav těchto památek není lhostejný a v prosinci roku 2002 bylo založeno občanské sdružení Drobné památky severních Čech, které bylo zaregistrováno ministerstvem vnitra. Ustavující valná hromada se konala dne 31.1.2003.

     Sdružení si dalo za úkol nejen dokumentaci drobných sakrálních památek, ale hlavně jejich obnovu a údržbu. Protože těchto drobných památek je jen na okrese Česká Lípa kolem 700, je to velmi náročný úkol. V dnešní době je největším problémem získat na opravy dostatek finančních prostředků. Proto se sdružení snaží získat tyto prostředky oslovováním nejrůznějších nadací, získáváním grantů či kontaktováním různých "osvícených" firem a jednotlivců, kteří finančně přispívají na opravy konkrétních památek. Protože v řadách sdružení jsou řemeslníci, kteří mají s opravami památek zkušenosti, zprostředkovává sdružení odborné konzultace, poradenství a opravy drobných památek také přímo provádí.

     Do konce roku 2008 občanské sdružení opravilo již více než 200 drobných památek v Libereckém, Ústeckém a Středočeském kraji.

     Vedle drobných objektů se sdružení zaměřilo také na zdevastované větší kaple a kostely, a hledá prostředky na záchranu těchto vzácných památek. Jedná se o kostely v Bořejově, Brenné, Pavlovicích, Kruhu, Drchlavě, Stvolínkách, Petrovicích, Bílém Kostelci, Konojedech a dále o kaple v Novém Šidlově a v Horkách u Dubé.

          O své činnosti sdružení informuje prostřednictvím almanachů i webových stránek http://www.pamatky.ceskalipa.org/

          Po tomto stručném úvodu vysvětlil pan Pröller rozdělení drobných památek a toto členění dokumentoval na konkrétních příkladech památek z Českolipska. Drobné památky můžeme rozdělit na: Boží muka, dřevěné kříže, kříže s kamenným soklem, smírčí kříže, Mariánské, Trojiční a jiné sloupy, morové sloupy, skalní reliéfy, skalní výklenky, svaté obrázky, sochy svatých a kapličky.

          Informace o těchto drobných památkách se hledají dosti obtížně. Jediným zdrojem je tzv. Standbilder neboli seznamy náboženských památníků jednotlivých farností. Tyto seznamy vytvářeli z nařízení diecézí jednotlivý faráři především z toho důvodu, aby se vědělo, kdo se o danou památku má starat.  Podle pečlivosti farářů byl seznam buď jen velmi strohý nebo naopak velmi precizní.

          Pro území farnosti Jablonné v Podještědí byl tento seznam vytvořen roku 1850 a průběžně doplňován ještě počátkem 20. století. Seznam je velmi pečlivě veden a obsahuje celkem 82 drobných památek na území farnosti.

 Je uspořádán tabulkově a v hlavičce obsahuje následující údaje:

 

Název místa; pořadové číslo; předmět; obvyklé pojmenování památníku, nebo kříže, nebo kaple; jméno zřizovatele; zřízeno v roce; kde stojí památník nebo kaple (ve vesnici, v širém poli, při které cestě, na čím pozemku); komu náleží udržování; udržování – bez závazku  (dobrodinci), se závazkem (s kapitálem) obnos v konvenční měně, bez úroku, s úroky, v procentech, zlatých, krejcarů; udržovací kapitál – kde uložen, listina, rok a den zřízení, rok a den potvrzení; jaké nápisy památník obsahuje; k jaké příležitosti slouží; v jakém stavu se nachází; poznámka.

          Následně se slova ujal restaurátor Jan Fedorčák, který v úvodu ve stručnosti vysvětlil postup opravy drobných památek a pomocí prezentace představil památky, které opravoval na katastru Jablonného. Tato prezentace je s jeho souhlasem umístěna na webových stránkách Společnosti.

          Pan Fedorčák opravoval od roku 2006 v Jablonném a okolí celkem 9 památek. V roce 2006 to byl podstavec sv. Jana Nepomuckého v Petrovicích, kam byla po opravě usazena dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého a dokončoval opravy na tzv. Modré kapli  při silnici Jablonné – Petrovice.  Roku 2007 opravoval kříž u nádraží v Jablonném, v Kněžicích kříž u Kněžického rybníka a kříž u silnice Jablonné – Petrovice. V Markvarticích byl opraven tzv. Jarischův kříž na při cestě ke Zdislavině studánce a na České Vsi pak kříž u silnice Jablonné – Mimoň a socha Piety.  Poslední prací byla oprava Božích muk v Markvarticích u železničního přejezdu.

          Tato Boží muka se nacházela ve velmi špatném stavu. Byla biologicky napadená, včetně vyšších rostlin na soklu podstavce. Dílo neslo stopy mechanických poškození hran a profilací. Patka sloupu byl prasklá, hlavice značně poškozena. Na zadní straně podstavce byly zbytky po nápisu. Abakus byl dochován v torzu - tři rohy byly odlomeny. Kovové prvky podlehly korozi. Dochovala se pouze jedna volutová ozdoba při hranách nástavce hlavice. Vrcholový kříž, také značně zkorodovaný, byl ukotven v kameni olověnou zálivkou. V rozích zrcadel na hranolovém nástavci hlavice byly olověné zálivky po uchycení maleb na plechu, které zcela chyběly.

          Restaurátorský zásah byl započat čištěním okolí podstavce sloupu od vzrostlé zeleně, náletových dřevin a nánosů zeminy. Terén byl snížen k základové spáře, získaný materiál byl použit pro podsyp pravého předního rohu základového schodu a zpevnění svahu příkopu. Z architektury sloupu byly v maximální možné míře odstraněny nevhodné cementové tmely a spáry, včetně sádrovcových krust. Povrchové kry a šupiny na podstavci, které zcela ztratily adhezi k podkladu, byly odsekány. Zkorodované kramle v soklu podstavce byly vyjmuty. Následovala etapa mokrého čištění kombinující biocidní postřik, tlakovou vodu a dočišťování silikátových krust opakovanou aplikací kyselé čistící pasty. Na tělo podstavce byl přiložen buničinový zábal ke snížení kontaminace vodorozpustnými solemi. Po vyschnutí kamene bylo přistoupeno ke zpevnění celého povrchu sloupu organokřemičitým zpevňovačem a k injektáži drobných prasklin roztokem akrylátové pryskyřice. Širší praskliny byly vyplněny injektážní směsí na minerální bázi. Po technologické pauze byla doplněna větší poškození - odlomené rohy abakusu hlavice a roh na římse podstavce z přírodního kamene stejné barevnosti a struktury. Doplňky byly kotveny nerezovými čepy a lepeny polyesterovou pryskyřicí. Podle předešlých zkoušek tmelů zaměřených na strukturu a barevnost bylo přistoupeno k tmelení defektů minerálním tmelem modifikovaným akrylátovou disperzí, probarveným ve hmotě a strukturou odpovídající okolnímu kameni. Tmely byly podle možnosti skulptivně upraveny. Kapsa na zadní straně nástavce hlavice sloupu, kde byla nalezena jedna mince - krejcar (Kreuzer) z roku 1851, byla zatmelena a do otvoru byla nalezená mince vrácena spolu s jednou desetikorunou raženou v roce 2008. Barevná retuš byla provedena lokálně železitými pigmenty v lihu s pojivem Paraloid B 72. Na závěr byl povrch kamene hydrofobizován. Nesoudržné a uvolněné fragmenty historických barevných povrchových úprav byly částečně odstraněny. Většina fragmentů byla respektována a konzervována. Fragmenty polychromie přeměněné na sádrovcovou krustu byly odstraněny. Železné zkorodované kramle v soklu podstavce byly nahrazeny novými z nerezové oceli, které byly zhotoveny podle původních kramlí. Veškeré dochované původní kované prvky, které podlehly korozi - voluty a vrcholový kříž - byly sejmuty a nahrazeny novými kovanými z nerezové oceli s povrchovou úpravou se zlacením plátkovým zlatem. Podle dochovaných historických záznamů a ikonografie byly doplněny obrazy na plechu (zpředu - sv. Zdislava, napravo - sv. Vavřinec Mučedník, nalevo - sv. Petr Mučedník, zezadu - sv. Dominik). Autorem obrazů je Robert Urbánek z Jablonného v Podještědí. Nápisy na podstavci, které byly již značně poškozené a dochovaly se v neznatelných fragmentech, nebyly obnoveny. Jediný archivně známý nápis: "Denkmal für die im Gefecht am 15./7.1757 hier gefallenen Krieger", který byl podle mizivě dochovaných fragmentů původně na zadní straně podstavce, byl přenesen a obnoven na straně přední černým pigmentem v roztoku Paraloidu B 72.        

            Čas při zajímavé přednášce plynul jako voda a oba přednášející sklidili zasloužený potlesk. Před sedmou hodinou jsme se plni nových poznatků rozcházeli domů.  

 Za Společnost Jaroslav Slabý

Prezentace (pouze pro čtení) restaurátora Jana Fedorčáka  Prezentace.ppt (3104 KB)

 

 4. dubna

  V sobotu 4. dubna podniklo 10 účastníků vycházku k prohlídce nově opraveného hřbitova zajatců z 1. sv. války. Bylo krásné slunné odpoledne a tak procházka po suché cestě při čerstvém jarním větříku byla velmi příjemná. Před pomníkem, který zde v roce 1321 postavili internovaní příslušníci ukrajinské brigády, pohovořil Jaroslav Oplt o vzniku bývalého zajateckého tábora a tím i o vzniku zdejšího hřbitova.  Na jeho vyprávění velmi působivě navázala vzpomínkami na svého dědečka, Ukrajince, který se v té době dostal do Čech, paní Tamara Kobrynová, členka naší Společnosti. Se zaujetím jsme poslouchali historku, jak se jí po letech podařilo vypátrat a seznámit se se členy rozvětvené rodiny, kterou historické události té doby zavály až za oceán. Bylo to milé doplnění výkladu o historii Ukrajinců, kteří po 1. sv. válce museli opustit svou vlast. Potom jsme si prohlédli nově opravený hřbitov. Všichni účastníci a i občané, kteří se tam již vypravili, hovoří o obnově hřbitova pochvalně. Za to, že se městu podařilo dosáhnout opravy této památky patří bezesporu uznání a poděkování.

Několik fotografií nově rekonstruovaného hřbitova si můžete prohlédnout ZDE

                                                                                                    Za Společnost  Jaroslav Oplt

 

20. duben

  Druhou dubnovou akcí byla beseda s panem Radkem Patrákem o historii cyklistického závodu Malevil Cup. Ten se v letošním roce pojede již podesáté. Beseda se konala v pravidelném termínu a sešlo se na ni 26 účastníků. Posluchači se zaujetím zhlédli v úvodu film o prvním závodu v roce 2000. Potom nás pan Patrák seznámil stručně s tím, jak tento závod vznikl a jak se rok od roku zvyšuje jeho popularita a obliba. Zatímco při zrodu závodu bylo při jeho organizaci několik nadšenců, dnes při přípravě a průběhu závodu mají organizátoři již několik desítek ochotných spolupracovníků starajících se o zdárný průběh závodu. Z jeho vyprávění vyplynulo, že kromě závodníků z ČR se každoročně zúčastňuje řada účastníků z ciziny i řada špičkových závodníků. Až dosud projelo cílovou páskou na Malevilu přes 11 000 cyklistů a cyklistek. Všichni jsou s organizací závodu i krásami kraje, kde závod probíhá, velmi spokojeni a rádi se sem vrací. Mnohým z nich naše město i náš kraj učarovaly. A tak sjem si při tom uvědomil, že k těmto dojmům asi nepřispívá, když jako návštěvníci našeho města a okolí vidí také odhozené odpadky, nedopalky cigaret, černé skládky, neupravená okolí domů. Ale což, závodníci jedou tak rychle, že si toho ani nevšimnou a my už jsme si zvykli.

  Po vyprávění pana Patráka jsme zhlédli další film z poslendího 9. ročníku závodu.  Tak jako při organizaci závodu tak i při besedě měl pan Patrák své pmocníky, kteří přispěli k pěkným zážitkům. Pan Milan Roudnický se postaral o promítání a ozvučení celého vyprávění a pomocníkem mu byl Tomáš Patrák. 

  Největším překvapením pro účastníky besedy bylo občerstvení v podobě zákusků, závinu a chlebů se speciální pomazánkou, jež ke kávě a čaji podávala a připravila paní Hana Janďurová. Bylo to milé, účastníci besedy se s podobným setkávají jen zřídka, a proto bylo počáteční ostych nutně překonávat dalším pobízením. Nakonec si ale p. Janďurová odnášela jen prázdná plata a pekáče.

  Dovolte mi, abych jménem svým i všech účastníků poděkoval vřele nejen panu Patrákovi, ale i jeho spolupracovníkům za krásně prožitý a milý podvečer, který nám připravil.

                                                                                    Za Společnost Jaroslav Oplt

 

11. května

   Svatí našeho města bylo téma našeho pravidelného setkání. Po celý den silně pršelo a bylo chladno. Svatí se nad námi však slitovali a před pátou hodinou se obloha začala protrhávat a déšť ustal. V parku na náměstí se tak sešlo celkem 27 zájemců o toto téma. S velkou radostí jsme mezi námi přivítali i historika Ladislava Smejkala z českolipského muzea.

  Jablonné se může pochlubit množstvím soch světců. Největší počet svatých je soustředěn na morovém sloupu na náměstí, kde jsme naši schůzku také zahájili.  Pan Oplt přivítal všechny přítomné a seznámil je s programem našich nejbližších akcí. Následně mi pak předal slovo.

  Morový sloup byl postaven v roce 1687 ke cti Ježíše Krista, Panny Marie a svatých Josefa, Václava, Šebestiána a Rozálie na poděkování za odvrácení velké morové epidemie roku 1680. Později byl sloup obohacen i o další sochy světců: sv. Jana Křtitele, sv. Jana Nepomuckého, sv. Floriána, sv. Vavřince, sv. Jáchyma, sv. Anny, sv. Vincence a sv. Vojtěcha.


Morový sloup obrázek ke stažení.JPG (47 KB)

 

Na vrcholu sloupu je umístěna socha Krista Salvatora (= Krista Vítězného) stojící na kostlivci symbolizující poražený mor. Na přední straně podstavce sloupu stojí Immaculata (=Panna Marie Neposkvrněná). Podstavec sloupu nese sochy světců, k jejichž cti byl sloup postaven: sv. Václav, sv. Josef, sv. Rozálie a sv. Šebestián. Na pódiu stojí další čtveřice světců: sv. Anna, sv. Jáchym, sv. Vojtěch a sv. Vincenc (Ferrerský). Balustrádu zdobí další čtveřice světců doplněná 4 andílky a 4 vázami: sv. Jan Nepomucký, sv. Jan Křtitel, sv. Vavřinec a sv. Florián. 


Ke každému světci jsem přiblížil původ a význam jeho jména, stručný životopis, důvod uctívání a jeho patronát. Rovněž jsem zmínil jak bývá zobrazován a jaké jsou jeho atributy (=symbolický předmět v rukou nebo u nohou světců nebo antických božstev usnadňující jejich rozpoznání. Připomíná jejich činnost, dobré skutky nebo mučednickou smrt).


Poté jsme se přesunuli k bazilice minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy.

Historie dnešního barokního chrámu sahá k časům paní Zdislavy a pana Havla z Lemberka. Současná podoba pochází z let 1699 – 1729.

 

 Západní vstupní průčelí chrámu zdobí rovněž bohatá sochařská výzdoba. Z ikonografického hlediska stojí ve spodních nikách sv. Vavřinec a sv. Zdislava, jimž je chrám zasvěcen. Ve středních nikách jsou dominikánští světci: sv. Dominik a sv. Tomáš Akvinský. Balustrádu zdobí sochy (zleva) sv. Prokopa, sv. Jana Křtitele, Panny Marie Neposkvrněné (Immaculaty), sv. Vojtěcha a sv. Jana Nepomuckého. Z původních rytin je patrné, že na balustrádě měly být ještě další dvě sochy. O. J. Blažíček se domnívá, že mělo jít o sv. Václava a sv. Josefa.

Jelikož většina světců byla připomenuta již v souvislosti s morovým sloupem, omezil jsem se nyní pouze na ty, kteří nebyli ještě zmíněni.

 

    Na Dominikánském náměstí stojí ještě sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Zdislavy. Vedle chrámu pak socha sv. Vincence Ferrerského.

 

    Procházka městem se i přes chledné počasí vydařila. První dešťové kapky začaly padat, když jsme se rozcházeli.

 Přednáška svati našeho města.doc (120 KB)

 

                                                                                                Za Společnost Jaroslav Slabý

 23. května

  V sobotu jsme uskutečnili kombinovaný zájezd (vlak, auto) za poznáním zajímavostí města Zákupy. Výletu se zůčastnilo 13 členů Společnosti, ke ktrým se připojili i dva hosté z Klubu přátel muzea z České Lípy. Průvodcem byl znalec historie Zákup profesor českolipského gymnázia pan Mgr. Martin Aschenbrenner. Se zájmem jsme vyslechli jeho výklad před zákupským zámkem, odkud jsme pokračovali do zámeckého parku, kde nám pan Aschenbrenner ukázal rozsáhlé hospodářské budovy zámku a podrobně popsal jejich účel (koňské stáje, stáje pro březí klisny, skleníky apod.).

  Z areálu zámku jsme přes most nad Svitávkou přešli k prostoru bývalého kláštera, značně poničeného. Na jeho devastaci se podílela i jednotka sovětské armády, která tam pobývala do devadesátých let minulého století.

  Po levém břehu Svitávky kolem romantických starých a upravených dřevěných domů jsme došli až k nejstaršímu zákupskému mostu a po něm až ke kostelu, který byl ve stylu novogotickém přestavěn koncem 19. stoleetí. Současně jsme si prohlédli i staré náhrobky na přilehlém hřbitově.

  Prohlídku Zákup jsme zakončili na náměstí, kterému dominuje uprostřed stojící morový sloup. Za pozornost stojí i budova městské radnice, budova bývalé školy, jež byla předtím klášterem. Proti ní stojí dosud prosperující výrobna papírového zboží (masky, lampiony, konfety, maškarní doplňky a jiné) a v ní muzeum historie výrobny. Vraceli jsme se domů plni dojmů a těšili se na další setkání.

                                                                  Za Společnost Jaroslav Oplt

 Fotografie z výletu si můžete prohlédnout ZDE

 Památky Zákup.doc (83 KB)

 

8. června

se sešla Společnost v pravidelném termínu v loveckém zámečku Pachtů z Rájova. Opět jsme mezi námi přivítali pana Mgr. Martina Aschenbrennera, který nás prováděl i při květnovém výletu do Zákup. Fotografie z tohoto výletu nám zaslala paní Milada Heráková.

 

 Dnešní přednáška byla náhradním termínem za leden 2009, kdy se neuskutečnila z důvodu nemoci. V úvodu přivítal Jaroslav Oplt všech 27 přítomných (22 členů a 5 hostů) a poté i našeho přednášejícího, kterému vzápětí předal slovo.

  Pan Aschenbrernner nás v úvodu stručně uvedl do historické doby a seznámil nás s majiteli panství Lemberk i panství Jablonné, která na počátku 17. století již byla oddělena a měla svou vrchnost. Následně bylo vysvětleno co to vlastně urbář je a jaké informace se z něj dají získat.

  Téma bylo velmi zajímavé a dověděli jsme se spoustu nových informací. Všechny překvapil např. počet robotních dnů poddaných. Robota se pohybovala na počátku 17. století v rozmezí několika dnů ročně. Prudký nárůst robotních povinností nastal až po třicetileté válce, kdy jsou pak i na našem panství zaznamenány protesty poddaných a roku 1680 dokonce i povstání.

  Čas při zajímavé přednášce velmi rychle plynul, zvláště, když byli posluchači několikráte do přednášky zapojeni. Na závěr se rozvinula ještě čilá diskuse k danému tématu.

  Na úplný závěr předseda Společnosti pan Jaroslav Oplt poděkoval přednášejícímu nejen za tuto přednášku, ale i za prohlídku Zákup a jeho památek.

 

 Za Společnost Jaroslav Slabý

 

Panství Lemberk podle urbáře z roku 1615.doc (60 KB)

 Fotografie z přednášky si můžete prohlédnout ZDE

 

 Sobota 12. září

Společnost přátel historie města zahájila po prázdninové přestávce svou činnost v sobotu 12. září zájezdem do Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi.  V 7:30 se na zastávce v ulici Zdislavy z Lemberka sešlo celkem 36 účastníků. Po příjezdu autobusu jsme se známou hláškou „hopsa hejsa do Brandejsa“ vyrazili směr Brandýs. V autobuse všechny přivítal Jaroslav Slabý a vyřídil pozdrav od pana Oplta, který se bohužel tohoto zájezdu nemohl zúčastnit. Všichni dostali skládačku s plánkem města a základní informace o programu zájezdu.

Brandýs nad Labem – Stará Boleslav je město s mnoha nej. Jde o souměstí dvou dříve samostatných měst, z nichž každé má svou bohatou historii, spojených roku 1960, se zachováním původních historických názvů. Vznikl tak nejdelší název českého města. Ve městě se nachází množství kulturně-historických památek. Stará Boleslav byla významnou lokalitou z počátků českého přemyslovského státu. Na přelomu 9. a 10. století zde vzniká přemyslovské hradiště. Hradiště vstoupilo do dějin především mučednickou smrtí knížete Václava 28. září 935 u vchodu do kostela sv. Kosmy a Damiána. Na jeho místě vybudoval kníže Břetislav I. roku 1039 románskou baziliku sv. Václava a při ni kolegiální kapitulu, která je nejstarší dosud existující kapitulou u nás. Od 16. století je místo spojené s konáním velkých poutí k Palladiu země České.

Brandýs nad Labem je mladší a poprvé se v písemných pramenech objevuje v roce 1304 v souvislosti s mostní pevností chránící most přes Labe. Mezi nejvýznamnější památky patří bezesporu zámek, postavený na místě původní mostní pevnosti. Brandýské památky zahrnují všechny historické směry. Z gotiky pochází kostel sv. Vavřince a kostel sv. Petra, který byl později barokně přestavěn. Renesanci prezentuje především katovna s dochovanými psaníčkovými sgrafity a tzv. Arnoldinovský dům (dnes oblastní muzeum). Barokní je např. děkanství, zvonice či zámecký pivovar postavený dle návrhu K. I. Dientzenhofera.

Krátce po 9 hodině jsme dorazili do Brandýsa nad Labem a vydali se směrem k zámku. V 10 hodin nás přivítala průvodkyně, která nás seznámila s historií zámku a sgrafitovou výzdobou na nádvoří. Zámek se roku 1547 stal majetkem Habsburků a snad každý člen se zde alespoň jednou zastavil. Marii Terezii zde byl např. představen její budoucí manžel František Štěpán Lotrinský a odtud také později vyjížděla ke své pražské korunovaci na českou královnu. Zámek byl oblíben především Rudolfem II., Ludvíkem Salvatorem Toskánským a především Karlem I., který si zámek koupil do osobního vlastnictví a byl jeho posledním majitelem. V roce 1919 se o brandýském zámku uvažovalo jako o letním sídle prezidenta republiky. Nakonec se prezident rozhodl pro zámek v Lánech a na brandýský zámek nastoupila státní správa lesů, která zde byla až do roku 1995. V současné době patří zámek městu.

 Interiéry zámku jsou tvořeny především svozy. Mohli jsme si prohlédnout expozice věnované Rudolfovi II., Ludvíku Salvatorovi Toskánskému či Karlovi I.. Dále loveckou chodbu, vojenskou expozici věnovanou dragounským plukům a další zajímavosti. Po takřka hodinové prohlídce jsme se sešli opět na nádvoří. Jelikož Brandýs nad Labem – Stará Boleslav má velké množství památek byl dán rozchod do 14 hodin. Každý využil volna dle svého. Někteří navštívili renesanční katovnu s expozicí tortury, jiní brandýské kostely a ostatní využili pauzu k občerstvení.

Před 14 hodinou jsme se všichni sešli u baziliky sv. Václava ve Staré Boleslavi. Průvodkyně nás však čekala u chrámu Nanebevzetí P. Marie, což pan Slabý rychle napravil a průvodkyně dorazila k nám. Vůbec první zastávkou byl prostor před bazilikou, kde nám průvodkyně ukázala původní středověké hradby z doby císaře Karla IV. Dále pak půdorys kostela neznámého zasvěcení a místo, kde stávalo původní Boleslavovo hradiště.  Následoval přesun do areálu baziliky sv. Václava. První zastávkou byl kostel sv. Klimenta, který je cenný především svou freskovou výzdobou z druhé poloviny 12. století s výjevy ze života a mučednické smrti sv. Klimenta. Následovala prohlídka románské baziliky sv. Václava, postavená knížetem Břetislavem I. na místě původního kostela sv. Kosmy a Damiána. Uvnitř se nachází bohatá barokní výzdoba svezená z okolních zrušených kostelů koncem 18. století. Pod vyvýšeným kněžištěm se nachází románská krypta sv. Kosmy a Damiána, kde se nachází místo mučednické smrti knížete Václava a kde se nacházel jeho první hrob. Krypta vznikla ve dvou etapách – východní část v 11. století a západní v polovině 12. století. Severní loď baziliky je zakončena tzv. Vrábskou (Knížecí) kaplí, propojenou s kryptou, se sousoším Zavraždění sv. Václava z dílny Matyáše B. Brauna.  U kostela nechal kníže Břetislav vystavět i kolegiální kapitulu.

Po prohlídce těchto dvou kostelů jsme se přesunuli k dalšímu skvostu města – chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Chrám byl postaven na místě původního gotického kostela, který již nestačil vzrůstajícímu počtu poutníků, Jakubem de Vaccani podle návrhu italského architekta G. M. Filippiho v letech 1617-1625 ve stylu raně barokních římských kostelů. Jde tedy o jeden z prvních barokních sakrálních staveb u nás a současně je nejstarším mariánským poutním místem. Jeho vznik je spojen s nálezem reliéfu Madony – Palladia země České. Podle křesťanské tradice jej získala sv. Ludmila a věnovala je svému vnukovi sv. Václavovi. V současnosti se originál Palladia nalézá v Praze a v chrámu se nachází dvě kopie. Díky ochotě paní průvodkyně jsme si jednu z kopií mohli prohlédnout i zblízka.

Na závěr jsme všichni poděkovali paní průvodkyni za výtečný výklad a ochotu s jakou se nám více jak dvě hodiny věnovala. Šlo vskutku o mimořádná zážitek. Po tomto bohatém kulturním zážitku následovala ještě kratší pauza, kterou někteří využili ještě k návštěvě archeologické expozice na městské věži. Většina se však občerstvovala v nedaleké cukrárně. V 17 hodin jsme plni dojmů opouštěli Starou Boleslav.

 Fotografie ze zájezdu si můžete prohlédnout ZDE

                                                                          Za Společnost  Jaroslav Slabý

 

 Pondělí 14. září

V pondělí 14. září se uskutečnila naše pravidelná schůzka. Tentokrát jsme se netradičně sešli na zámku Lemberk, kde kastelánka Renata Černá přivítala všech 18 účastníků. Toto setkání bylo v režii právě kastelánky, která si připravila přednášku o rodu Liebiegů a jeho nejvýznamnějších členech, z nichž někteří se zapsali i do dějin Jablonného.

Hned v úvodu vysvětlila, jak souvisí zámek Lemberk s rodem Liebiegů, který sídlil na zámku Nový Falkenburk. Dozvěděli jsme se, že po skončení 2. sv. války byla část mobiliáře ze zámku Nový Falkenburk uložena na zámku Lemberk, kde v následujících poválečných letech došlo k jeho splynutí s mobiliářem zámku Lemberk. Teprve až v posledních několika letech byla zaměstnanci zámku Lemberk zahájena badatelská činnost, přičemž byl mobiliář zámku Nový Falkenburk identifikován. Na základě těchto skutečností byla na zámku Lemberk od letošního roku připravena nová  expozice věnovaná právě Liebiegům.

Následně přiblížila osudy některých významných členů tohoto rodu. Prvním známým členem rodu byl Johann Liebieg, který koupil od Clam-Gallasů továrnu a roku 1828 založil v Liberci přádelnu s 10 či 12 stavy. Původně vedl podnik s bratrem Franzem, ale později se stal jeho jediným majitelem. Ve svých továrnách zavedl nové stroje a brzo se stal nejmocnějším textilním továrníkem v monarchii. V roce 1850 vlastnil již 7 továren a zaměstnával na 5000 dělníků. Liberec se tak stal moderním průmyslovým městem. Roku 1867 byl za své zásluhy povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu.

Jeho potomci pokračovali v otcových stopách. Nejvýznamnějšími byli zejména synové Heinrich a Theodor, kteří vedli otcovi podniky společně. Heinrich byl zároveň velkým milovníkem a mecenášem umění. Své umělecké sbírky po smrti věnoval libereckému muzeu. Jeho bratr Theodor byl zase ředitelem velkoobchodu a bankovního domu ve Vídni.

Syn Theodora st., rovněž Theodor, byl velmi známou osobností liberecka. Ve svých 19 letech zdědil a vedl již 14 textilních továren. Patřil mezi velké milovníky techniky a pokroku. Na konci 19. století od konstruktéra Karla Benze zakoupil automobil a stal se tak prvním majitelem vozu v českých zemích. S vozem podnikl i první dálkovou jízdu, která vedla z Liberce do Gondorfu a zpět. Stál u zrodu dvou automobilek v Českých zemích liberecké RAF a kopřivnické Tatry.

Po tomto úvodu a seznámení se s některými příslušníky rodu jsme se přesunuli do protějšího západního křídla zámku, kde se tato nová expozice nachází.

V této expozici se již kastelánka Renata Černá věnovala majitelům zámku Nový Falkenburk. Dozvěděli jsme se, že 22. listopadu 1900 koupil zámek Nový Falkenburk vnuk zakladatele textilního impéria Johanna Liebiega, Johann Moritz. Ten si zámek zvolil za své sídlo a přistoupil k jeho nákladné rekonstrukci. Zámek Nový Falkenburk se vyznačoval bohatou štukovou výzdobu, freskovými malbami, jídelním sálem s bohatou štukovou výzdobou, rytířským sálem a loveckými pokoji a také pokojem polního maršála Radeckého, jehož potomci byli spřízněni s rodinami barona Liebiega. Zámek byl zvýšen o dvě boční věže a vysázeny byly dvě aleje vedoucí k zámku.

Díky fotografické vášni tohoto šlechtice jsme měli možnost prohlédnout si několik fotografií z této doby, které doplňují vystavený falkenburský mobiliář.

Po smrti Johanna Moritze přešel zámek Nový Falkenburk na jeho synovce Johanna Wolfganga, který ho v roce 1940 nechal přepsat na svého nezletilého syna Paula Ernesta. Roku 1943 byl zámek zabrán pro účely berlínského Reichssicherheitshauptamtu a v roce 1945 byl zámek zestátněn. Poté sloužil jako výcvikové středisko ČSD a zemědělské učiliště. V současné době je v zámku Nový Falkenburk umístěn dětský domov.

 V místnostech jsme se kromě rodiny Liebiegů mohli seznámit i s další významnou osobností našeho města, štukatérem a modelérem Janem Dukátem, který na počátku 20. století současně pracoval na zámku Nový Falkenburk i zámku Lemberk.

Po přednášce jsme měli možnost prohlédnout si i další tři nově nainstalované místnosti v přízemí západního křídla zámku. Patří mezi ně malá zbrojnice, lovecká chodba a Zdislavina světnička s původním nábytkem z počátku 18. století.

Pro náš velký zájem jsme měli možnost navštívit i další místnosti prohlídkového okruhu, které byly v loňském roce nově vymalovány a doplněny novým či zrestaurovaným mobiliářem. Zároveň se nám naskytla příležitost prohlédnout si právě opravovaný Rytířský sál a seznámit se s dalšími plány pro sezónu 2010.

Čas letěl velmi rychle. Rozešli jsme se, až po setmění v 19.30 hodin a opět plni nových dojmů a informací. Děkujeme touto cestou Renatě Černé za perfektní a precizní přípravu tohoto setkání.

Fotografie z akce si můžete prohlédnout ZDE

 

                                              Za Společnost Renata Černá a Jaroslav Slabý

 12. říjen

Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí

se sešla v pondělí 12. října v loveckém zámečku Pachtů z Rájova na své pravidelné schůzce jejímž tématem bylo Žitavsko v českých dějinách. Přednášejícím byl historik českolipského muzea Mgr. Ladislav Smejkal.

  

          V úvodu přivítal pan Jaroslav Oplt přednášejícího pana Smejkala a všech 34 účastníků, mezi kterými byli i pracovníci českolipského archivu s ředitelkou PhDr. Janou Blažkovou. Následně poděkoval Jaroslavu Slabému za zájezd do Brandýsa a Renatě Černé za besedu o rodu Liebigů. Poděkoval také paní Noskové nejen za vzorné vedení účetnictví Společnosti, ale také za její péči o morový sloup. Paní Nosková sloup několikráte vyplela a očistila a stará se i o květiny, které zde umístila.

          Pan Oplt ještě pozval přítomné na listopadovou schůzku, kde zazní druhá část přednášky o Žitavsku. Upozornil i na prosincovou schůzku, kde kromě tradiční nadílky proběhnou i volby vedení společnosti, tak jak nám je ukládají stanovy.  Slovo pak předal našemu vzácnému hostu panu Smejkalovi.

 

          Pan Smejkal hned v úvodu pronesl, že do Jablonného jezdí velmi rád, neboť je zde velmi milé publikum, což naše členy velmi potěšilo. Oblast Žitavska je pro Jablonné velmi důležitá, neboť jde o našeho nejbližšího souseda a osudy Žitavy se nejednou dotkly i města Jablonného.  Svou přednášku rozdělil na dvě části. První část je věnována dějinám Žitavska do roku 1635, kdy toto území přestalo být součástí českého království. Druhá část je pak věnována období od roku 1635 do současnosti, kdy už o Žitavsku mluvíme pouze jako o našem sousedovi.

            Svou přednášku zahájil ukázkou mapy z roku 1946, kdy probíhala intenzivní jednání o hranicích republiky a plánovalo se připojení oblasti Žitavska. Nová hranice by pak spojila oba výběžky a původní součást našeho království by byla opět připojena.  K těmto změnám však nedošlo.

            Oblast Lužice se historicky dělí na Horní Lužici (Oberlausitz) jejíž součástí bylo Zhořelecko (Zhorjelc, Görlitz) a Budyšínsko (Budyšín, Bautzen) a na Dolní Lužici (Niederlausitz) s původním centrem v Chotěbuzi (Chóśebuz, Cottbus).

Znak Horní Lužice
Znak Dolní Lužice

                 
          První souvislé nálezy nejstaršího osídlení Lužice pochází z doby bronzové, kdy se zde vyskytovala lužická kultura lidu popelnicových polí. V písemných pramenech se toto území objevuje v 10. století v souvislosti se vznikem pražského biskupství za knížete Boleslava II. V zakládací listině pražského biskupství  je do jeho působnosti zařazeno i Záhvozdí, které v tu dobu bylo již součástí českého knížectví. Území Horní Lužice - Záhvozd bylo řídce osídleno především slovanským kmenem Milčanů, kteří si vybudovali v údolí Lužické Nisy nevelkou osadu Gród (dnešní Hrádek nad Nisou).  V průběhu 11. století se zde střetávají mocenské zájmy německého, českého a polského státu. Roku 1076 získává český kníže a posléze král Vratislav II. v léno část Horní Lužice a část Dolní Lužice. 

          Ve svém výkladu pak přešel ke kolonizaci tohoto území ve 12. – 13. století, na které se podílel především rod Ronovců. Ti později pronikají i na Českolipsko, kde zakládají hrad Lipý (Česká Lípa). Chval z Lipé zakládá v Lužici hrad Ojbin.  Bratři Jindřich (kastelán na hradu Budyšín)  a Častolov získávají od Václava I. území nad brodem přes Nisu s hradem a osadou. Tím se začínají psát dějiny města Žitavy.  Město se začalo rychle rozvíjet především za Přemysla Otakara II., který ji udělil i městská práva. Z Žitavy se tak stávalo bohaté a významné královské město na důležité obchodní stezce. Silně se zde rozvíjelo soukenictví a pivovarnictví.  Za vlády Lucemburků již Žitava ovládala velké území  jižní části Horní Lužice. Na významu nabývají i ostatní velká města, která roku 1346 zakládají obranný a obchodní spolek Lužické Šestiměstí (Budyšín, Kamenz, Žitava, Zhořelec, Lobava a Lubań)

          Rozsáhlé úpravy a rozšíření prodělal za vlády Karla IV. také i hrad Ojbin. Na hradě vzniká klášter celestýnů s chrámovým kostelem, na jehož stavbě pracuje parléřovská huť. Chrám byl vysvěcen roku 1397 pražským biskupem Janem z Jenštejna. Na hradě je budován i císařský palác, který Karel IV. několikráte navštívil. Během husitských válek byl Ojbin považován za nedobytný hrad, a tak se na hrad uchylují kněží svatovítské kapituly i s chrámovým pokladem a archivem. Mniši celestýni si budují v Žitavě řádový dům, kam se uchylují za husitských válek umělci z Čech. Jejich žáci zanechali ve městě mnoho uměleckých děl – především misály. Je velmi pravděpodobné  že dílem jejich žáků je i Žitavské postní plátno.

          Následovala stručná historie za husitských válek, kdy toto území zažívalo bouřlivé období. To bylo vystřídáno obdobím klidu na Jagelonců a Habsburků. Tento rozkvět Lužice byl prezentován na velké výstavě Svět – Moc – Duch. Habsburkové v Horní Lužici 1526-1635 v žitavském muzeu roku 2002. 

          Za Ferdinanda I. Habsburského přišla sice Žitava o většinu ze svých práva zaplatila velkou pokutu. Byl to trest pro města, která se účastnila protihabsburského odboje roku 1547. Brzo je však získala zase zpět. Především za vlády Rudolfa II. a Matyáše II.

          Roku 1617, ještě za Matyášova života, přijaly české stavy za českého krále Ferdinanda Štýrského. Ten vzápětí začal omezovat Matyášův vliv, omezoval práva nekatolíků a vystupoval proti stavům. To vedlo k protestu, který vyvrcholil 23. května 1618 vyhozením místodržících Slavaty a Martinice z oken pražského hradu.  Třicetiletá válka tak byla zahájena. Během třicetileté války získal celou Lužici (kromě Chotěbuzi) v zástavu saský kurfiřt Jan Jiří od císaře Ferdinanda II. Pražským mírem roku 1635 připadla Janu Jiřímu Lužice jako české léno.

            V tomto období pan Smejkal svou první část přednášky ukončil. Při zajímavém vyprávění čas rychle utíkal a plni nových poznatků jsme se po půl sedmé rozcházeli.

  Fotografie z přednášky si můžete prohlédnout ZDE

                                             
                                                                                          Za Společnost Jaroslav Slabý

 

9. listopadu


 

          V pondělí 9. listopadu se v loveckém zámečku Pachtů z Rájova sešlo 22 členů a 7 hostů, aby si vyslechli pokračování přednášky historika Ladislava Smejkala o Žitavsku.

 

          V úvodu přivítal  předseda Společnosti pan Oplt všechny přítomné a zvláště pak našeho vzácného přednášejícího, kterému předal slovo. 

 

          Pan Smejkal navázal na své předchozí vyprávění o Žitavsku a připomenul ještě žitavské městské právo, které pak bylo převzato řadou měst u nás (např. Česká Lípa). Poté se již věnoval období třicetileté války, kdy došlo ke ztrátě Lužice.

          Dověděli jsme se zajímavost, že anglický král poslal do Čech na pomoc Fridrichu Falckému oddíl vojáků.  Tento oddíl putoval od Žitavy přes Petrovice a Jablonné do Mimoně a poté směrem na Osečnou. Zde v táboře vypukla epidemie a skoro celý oddíl zemřel.

          Pan Smejkal nám přiblížil, jak roku 1621 převzal Lužici „pod svou ochranu“ saský kurfiřt Jan Jiří a co vše vedlo k tomu, že nakonec roku 1635 tzv. Pražským mírem Lužici získal.  

          Následně se věnoval situaci po bitvě na Bílé hoře, kdy naši zemi opouštěla řada nekatolíků, kteří útočiště hledali právě v Žitavě. Líčil počáteční těžkosti těchto českých exulantů i jejich postupné uplatňování především v zemědělství . Exulanti se v průběhu 17. a 18. století postupně aklimatizovali, měli možnost navštěvovat české bohoslužby v bývalém františkánském klášteře (dnes muzeum). Připomenul také významné exulanty a jejich činnost.  Kristián Pešek (hudební skladatel a překladatel luteránské Postily), Václav Kreich (autor a tiskař tzv. Špalíčků), Václav Morávek (historie vesnic na žitavsku), Kristián Adolf Pešek (autor dvousvazkových dějin Žitavy).

          Postupně přešel k období průmyslové revoluce, kdy se do Žitavy  stěhuje za prací další velká vlna Čechů. V Žitavě se začínají sloužit české katolické bohoslužby a později je otevřen i český katolický kostel Navštívení P. Marie.  Ve svém vyprávění se pak přes 20. století dostal až do současnosti. Připomenul několik výletů Klubu přátel muzea do Žitavy a Lužice vůbec, kterými své vyprávění o Žitavsku zakončil.  

          Za své vyprávění sklidil zasloužený potlesk.  Pan Oplt panu Smejkalovi poděkoval a požádal jej, zda by nám na jaře nedělal průvodce po Žitavě.  Jako poděkování za činnost a řadu přednášek, které pro naši Společnost uskutečnil, obdržel pan Smejkal čestné členství naší Společnosti.  Současně byl pozván i na naší další schůzku.

            Fotografie z přednášky si můžete prohlédnout ZDE

                                                                                                  Za Společnost Jaroslav Slabý

 

 

Vysvětlení některých zeměpisných pojmů z přednášky Mgr. Ladislava Smejkala

Informace čerpány:

Honzák F., Pečenka M., Vlčková J.:  Evropa v proměnách staletí, Praha 1995

 

ZÁHVOZD (Záhvozdí)

 

          Historický název pro krajinu na pomezí dnešního Německa, Polska a České republiky v povodí horní Lužické Nisy.

          Název pochází od geografického určení „za hvozdem“, neboť Záhvozd byl v časném středověku oddělen od litoměřické sídelní enklávy hlubokým lesem (hvozdem). Záhvozd, řídce osídlený převážně slovanskými Milčany (odtud též Milčansko), tvořil od 10. století součást českého knížectví, posléze království a byl předpolím pro další českou expanzi do oblasti Lužice.

          V historické literatuře se často zaměňuje pojem Záhvozdí se Žitavskem, i když se tato území zcela nekryjí.

 

 

ŽITAVSKO  (něm. Zittau, lužickosrbsky Chytawa, lat. Sit(t)avia, Zittavia)

 

          Historické území v severovýchodním Německu v okolí stejnojmenného města v Sasku v Budyšínsku v bezprostřední blízkosti hranic s ČR (zhruba jižní část Horní Lužice).

          Jižní část území byla v nejstarší době součástí Záhvozdu, obývaného především Milčany (odtud též Milčansko), který byl kolonizován z Čech panovníky i šlechtou na přelomu 12. a 13. století.  Samotné město Žitava, které pak dalo území jméno, bylo založeno okolo roku 1225 a spravováno královskými purkrabími. V roce 1255 dostalo od Přemysla II. Otakara městská práva.

          Po vymření Přemyslovců se za bojů o český trůn celého Žitavska zmocnil Jindřich z Lipé, který ho poté s Janem Lucemburským  vyměnil za statky v Čechách a na Moravě (1319). Král Jan ho pak roku 1320 udělil v léno Jindřichu vévodovi Javorskému, ale roku 1346 se vrátilo zpět českým králům.  Zároveň od 14. století začalo být území pokládáno za součást Horní Lužice a sama Žitava se stala členem lužického Šestiměstí.

          Za třicetileté války přešlo Žitavsko v roce 1635 Pražským mírem spolu s celou Lužicí do držení Saska (jako českého léna). Jeho součástí pak zůstala většina území (nehledě na válečné operace, za nichž bylo často dobyto a za Sedmileté války 1756-63 téměř zničeno) dodnes (východní část Žitavska dnes patří Polsku).

 

LUŽICE

 

          Historické území ve východní části Německa na hranicích s Polskem.

          Historicky se území dělí na Horní Lužici (Oberlausitz) na jihu – na východě Zhořelecko a na západě Budyšínsko a Dolní Lužici (Niederlausitz) na severu původně s centrem v Chotěbuzi.  

          Název Lužice je poprvé doložen v roce 932, zatímco knem Lužičanů již v polovině 9. století. Název Lužice označoval původně – a pak až do počátku 15. století – pouze území Dolní Lužice (bývalé Východní marky)

          Ve starověku bylo osídleno germánskými Hermundury, Langobardy a Vandaly, na konci 6. a na počátku 7. století zaujaly jejich sídla slovanské kmeny Srbů: v Horní Lužici především Milčané (Budyšín) a Bjezunčané (Zhořelec), v Dolní Lužici pak Lužičané. Již od přelomu 8. a 9. století se východní pomezí Lužice stalo cílem expanze Francké, posléze Východofrancké říše. Ta tu vytvořila ve druhé polovině 9. století Východofranckou marku. Pod vedení především saských feudálů zde byla západně od řeky Labe nově zřízena Srbská marka. Zároveň sem v letech 883-897 zasahovala moc Velkomoravské říše.

          Po vzniku Německé říše byla Lužice obsazena saským vévodou Jindřichem I. Ptáčníkem (912-936) a začleněna do Východní (saské) marky ovládané markrabětem Sigfriedem (severnější část) a do Míšeňské marky (jižnější část). Na území Budyšínska vznikla marka, kterou spravovali od konce 10. století Wettinové (od roku 1031 markrabí Východní marky).

          Od počátku 11. století se střetávají v Lužici mocenské zájmy německého, polského a českého státu. Konflikt mezi polským králem Boleslavem Chrabrým a Jindřichem II. skončil roku 1018 mírem v Budyšíně, kterým bylo Budyšínsko připojeno jako říšské léno k Polsku.  Po Boleslavově smrti a rozkladu centrální moci v Polsku bylo Budyšínsko od roku 1033 opět císařovo. V roce 1076 dostal lénem část území pozdější Horní Lužice a část Dolní Lužice (Východní marku) český kníže a posléze král Vratislav II., jemuž se ji však de facto nepodařilo do roku 1081/86 ovládnout. Znovu bylo území pozdější Horní Lužice připojeno k Čechám až za Soběslava I. roku 1136 (až do roku 1253). Nedlouho poté (v roce 1268) došlo také poprvé k oddělení Zhořelecka od Budyšínska, které se pak až do konce 14. století vyvíjelo samostatně.

          Dolní Lužice byla v 11.-12. století získána saskými Wettiny, od roku 1303/04 patřila Askáncům, kteří již předtím v roce 1253 vyženili s věnem české princezny Beatrix (Božena) Budyšínsko a Zhořelecko.

          Po vymření braniborských Askánců získali území v Lužici postupně Lucemburkové: roku 1319 Budyšínsko, 1329 Zhořelecko a 1346 Lublaň, které spolu s dříve českým Žitavskem vytvořily jednotný územní celek, který je pak znám od roku 1410 pod názvem Horní Lužice.  V letech 1348 a 1364-68 byla přikoupena Karlem IV. k České koruně Dolní Lužice (trvale 1373), již roku 1356 začleněná do rámce Zemí České koruny a do čela markrabství byl postaven fojt, od počátku 16. století byli jmenováni fojtové dva.

            Významné postavení v rámci Lužice mělo Šestiměstí.

            Dolnolužické markrabství bylo v roce 1445/62 trvale ochuzeno o Chotěbuz s širším okolím (území získal braniborský kurfiřt). V letech 1469-90 držel obě Lužice (spolu se Slezskem a Moravou) jako korunovaný český král Matyáš Korvín. Po jeho smrti znovu tvořily součást Zemí České koruny. V průběhu třicetileté války pak získal celou Lužici nejdříve v zástavu (1624), pak jako české korunní léno Pražským mírem z roku 1635 saský kurfiřt Jan Jiří od císaře Ferdinanda II.

          Podle ustanovení Vídeňského kongresu (1814-1815) připadla celá dolní Lužice a část Horní Lužice Prusku, které území spojilo s pruskou provincií Braniborsko, resp. Slezsko.

          Po 2. sv. válce byla historická Lužice rozdělena mezi Německo a Polsko řekou Nisou tak, že východní část byla připojena k Polsku, zatímco většina území Lužice zůstala v rámci Německa. Lužičtí Srbové tvoří stále kulturně aktivní národnostní menšinu v Německu již od svého obrození v 19. století.

 

ŠESTIMĚSTÍ

 

          Spolek šesti měst v Horní Lužici. Zahrnovalo tato města: Bautzen (Budyšín), Görlitz (Zhořelec), Zittau (Žitava), Kamenz (Kamenec), Löbau (Lubij) a Lauban (Lubáň).

 

          Vzniklo roku 1346 jako obranný spolek proti nájezdům loupeživých rytířů. Práva a privilegia spolku byla potvrzena i českými králi. Vytvoření spolku mělo značný vliv i na formování Horní Lužice.  Roku 1547 byla ovšem Ferdinandem I. po porážce protestantských sil ve Šmalkadské válce privilegia silně omezena.

          Roku 1635 připadlo Šestiměstí spolu s ostatním územím Lužice Sasku, a to stále jako léno Českého království. Při rozdělení Napoleonova spojence Saska na Vídeňském kongresu (1814-15) připadla města Zhořelec a Kubáň Prusku (Pruskému Slezsku), ostatní města /pod názvem Čtyřměstí) setrvala v rámci Saského království do roku 1871, poté opět v rámci Saska byla součástí Německého císařství, resp. Výmarské republiky. Vytýčením nové německo-polské hranice na řekách Ohře a Nise v roce 1945 většina měst zůstala v Německu, jen Kubáň a menší část Zhořelce (mimo historické jádro) připadly Polsku.

 

14. prosince

    Přátelé historie města se sešli v pondělí na tradiční předvánoční besedě v příjemně vytopené a vyzdobené místnosti restaurace u Jarkovských.  Krátce po 17 hodině přivítal předseda Společnosti 33 přítomných členů a hostů, především pak starostku našeho města paní Vlastu Dozorcovou a pracovníka českolipského muzea p. Mgr. Ladislava Smejkala. Potom seznámil přítomné s programem schůzky, které byla ve svém pořadí již sto osmou schůzkou od počátků Společnosti.

 

  Podle stanov Společnosti měla být na této schůzce provedena po tříletém období volba Rady Společnosti. Pan Slabý seznámil členy se způsobem volby a spolu s panem Uhrinčkem a paní Novákovou se ujali provedení voleb do sedmičlené Rady.

  V průběhu volby přednesl p. Oplt stručnou zprávu o činnosti za uplynulý rok 2009. V tomto období se uskutečnilo celkem 13 akcí s účastí 362 účastníků, což je průměrně  téměř 28 lidí na jedné akci.  Jednoznačně nejvíce navštívená byla přednáška Ing. Jaroslava Beneše z Čs. Obce legionářské v Mladé Boleslavi o historii finanční stráže v Lužických horách, kterou navštívilo 56 posluchačů.  O našich akcích jsme průběžně informovali na stránkách Zpravodaje města podrobněji a proto se k nim již nebudeme dále vracet.  V další části své zprávy nastínil p. Oplt návrh programu pro 1. pololetí roku 2010, ve kterém by kromě besedy v místní knihovně a promítání snímků o Jablonném, bylo i povídání o historii včelařství s našimi včelaři. Z výletů a zájezdů bychom v 1. pololetí chtěli uskutečnit výlet do Cvikova a Kunratic a zájezd do Žitavy.  V dubnu oslavíme 10. výročí založení naší Společnosti.  V závěru svého vystoupení poděkoval paní starostce a vedení města za podporu, které se nám v uplynulém roce dostalo  panu Smejkalovi za pomoc při naplňování programu našich schůzek a členům rady Společnosti J. Slabému a D. Noskové.

  Následovala zpráva p. Danie Noskové o hospodaření Společnosti, ze které vyplynulo, že plán příjmů i výdajů byl vyrovnaný a zpráva byla přijata bez připomínek.

  Paní starostka i pan Smejkal ve svém vystoupení pozdravili účastníky a vyjádřili přesvědčení, že další činnost naší Společnosti bude i nadále úspěšná. 

  Výsledky voleb vyhlásil předseda volební komise pan Slabý.

Voleb do Rady Společnosti se zúčastnilo 30 členů. Do Rady Společnosti na příští 3 roky byli zvoleni:  Jaroslav Slabý, Jaroslav Oplt, Renata Černá, Ludmila Patráková, Jaroslav Blecha, Dania Nosková a Lenka Nováková.

  A nadešel očekávaný okamžik nadělování.

 

Pan Blecha a pan Slabý rozdělili přítomným téměř stovku dárků a když k tomu připočteme, že kromě dárků jsme si pochutnali na vánočním cukroví paní Evy Kopřivové a na medovníku a dortu od paní Danii Noskové, vytvořila se skutečně pěkná předvánoční nálada.

 

    Fotografie z předvánočního posezení - Jaroslav Slabý ZDE

                                                            Květa Vlčková ZDE

                                                                                          Za Společnost Jaroslav Oplt




 

 

TOPlist